Nekonečný příběh

	01
	02
	03
	04
	05
	06
	07

NEKONEČNÝ PŘÍBĚH

 Píše se rok 1999. Je květen. Pro každého kapraře asi ten nejkrásnější měsíc v roce. Intenzivně se lovem na boilí zabývám teprve třetí sezónu, takže jsem vlastně začátečník. Jen ten kdo si to sám prožil ví,  jakou řeholi tento způsob lovu přináší, když rybář musí více bojovat s rybářským řádem než s kapry. Mnohokrát jsem uvažoval, jestli by se „povolenka k rybolovu“ neměla jmenovat spíše „zakázanka k rybolovu“. To by bylo určitě výstižnější.V té době jsem byl šťastný za každého kapra nad šedesát centimetrů. I když začátky byly opravdu těžké, měl jsem jednu velkou výhodu, že celý život žiji u tehdy ještě ne tak známých Tovačovských jezer. Tato lokalita s křišťálově čistou vodou skrývá spoustu nejen „vousatých obrů“. Protože chodím do zaměstnání, jsou mým hlavním lovným obdobím víkendy.

 Je 25.května, čtvrtek, brzy ráno. Asi ve dvě hodiny se převaluji v posteli, ne a ne usnout. Po hodině marného převalování mě napadla bláznivá myšlenka, stejně nemůžu usnout, což takhle jít na ryby?  Možná si řeknete, co je na tom tak bláznivého, ale když si uvědomíte, že se smí lovit od čtyř hodin a já musím být v šest v práci, do toho započtete cestu na kole a balení celého kaprařského ansáblu, tak Vám na čistý rybolov zbývá jen hodina. Má opravdu cenu kvůli jedné hodině lovu vstávat, zvláště když vím, že někdy jsme bez záběru i celý den? Nevím proč, ale možná mě snad sám svatý Petr vzbudil a nenechal spát. Něco, nevím co mi říkalo, že právě v rybařině mají takové nesmyslné věci úspěch.

 Takže je půl čtvrté a já vyrážím. Ještě rychle políbit spící manželku,  která, ač je u mě co se ryb týká zvyklá na cokoliv, jen zakroutí hlavou, otočí se na druhý bok, ponoří se do náruče boha spánku a mě nechává na pospas těžké chorobě „ kaprománii“.

 Celou cestu mám obavy, aby na místě které si vnadím nikdo nebyl. Je sice všední den, ale kdo ví. Naštěstí nikde nikdo. Již za pár minut mám nahozeno. Rychle dopnu šňůry, a potom už jen vychutnávám mírný opar, který osvícen probouzejícím sluncem vypadá velmi úchvatně. Čas pomalu ubíhá a já pomalu přemýšlím, jestli to nebylo opravdu pošetilé, myslet si, že za takovou chvilku ulovím něco kloudného. A jak už to tak bývá, z myšlenky mě vytrhne bzučivý zvuk mého pravého navijáku, a já nevěříčně koukám, jak mizí první metry  vlasce do vody. Uběhne patnáct minut a na podložce se válí „sedmedsátka“ asi osm kilo. Srdce mi buší, „ tak to jsem opravdu nečekal“. V těchto mých kaprařských začátcích byl kapr takové velikosti úlovkem, který se podařil pouze párkrát za rok. O to víc jsem byl překvapen, když se během vážení a měření rozhrčel druhý naviják. Bylo to jak ve snu. Tentokrát zdolávání trvalo trochu déle, a kapr svou bojovností dával najevo, že to není žádný začátečník. Naštěstí vše šlapalo jak má, a zanedlouho ležel vedle svého kolegy na matraci. Teď jsem měl srdce až v krku. Byl to zatím můj největší kapr. Měl sedmdesátšest centimetrů, vážil jedenáct kilo, a na šupináče měl fantastickou figuru. Co teď. Foťák mám vždy s sebou, ale jak se vyfotím sám, to tedy nevím. Nedá se nic dělat, toho menšího okamžitě vracím vodě, a toho většího dávám do saku.

 Čas ubíhá a já mám být za chvíli v práci. No nic, letím  kolem břehu jen tak bosky ve slipech a tričku podívat se, jestli nenarazím na nějakého známého. Mám štěstí. O třista metrů dál si rozbaluje nádobíčko můj kamarád. Poprosím ho, jestli mi pohlídá věci a kapra. V zápětí jsem zjistil, že mám píchnuté kolo. Půjčil jsem si jeho a ujíždím do práce nahlásit dovolenou. Konečně najeli !!! Když jsem přijel zpět, v klidu jsem kapra vyfotil a pustil. Celý nedočkavý rychle nahazuji, ale do půlnoci už ani ťuk. Tady je vidět, jak je ten náš koníček krásně nevyzpytatelný. Ale tím tenhle příběh nekončí, právě začíná. Naštěstí měl tenhle kapr na sobě pár nezaměnitelných znaků, které nám pomohli poznat tohoto cvalíka o pár let později. ( Rozlomená šupina, jizva na skřelích, zlomený a zarostlý háček v tlamě atd). Uběhlo mnoho dní a změnila se spousta věcí a se dvěma kamarády zakládáme vlastní „CARP TEAM“. Ani te tak kvůli tomu, že je to v poslední době v módě, ale ve dvou nebo ve třech se to lépe táhne. Například dnes pro nás není problém vyrobit sto kilo boilí za pět hodin, samozřejmě pomocí strojů, které jsme si k tomuto účelu vyrobili. Dříve nám výroba tohoto množství trvala pět týdnů.

 Je  květen 2002 a my natěšeni po dlouhé zimě vychutnáváme první hrčáky a pohodu o vody. Když při jedné vycházce najednou Ferdovi zvoní telefon a podle rozhovoru je nám jasné, že naši mladší kolegové operující na protějším břehu jezera dostali pěknou rybu. Ferda sedá na mopeda a jede jim úlovek zdokumentovat. Takový kolos už si prý foto zaslouží. Myslíme si, že jsou kluci trochu rozvášnění. No však uvidíme, co je to za kus. Za půl hodiny Ferda přijíždí a my ho zasypáváme otázkami : „ Tak co, kolik?“ Odpověď zněla „ šestnáct a půl kilo, jo a měl v hubě zarostlý háček.“ Tak to je pěkny, ukaž mi ho.“V další vteřině si prohlížím kapra na displeji  digitálního fotoaparátu. Nechci to říkat nahlas, aby se mi kamarádi nesmáli ,ale zdá se mi být velmi povědomý ,a ten háček…nemohu se dočkat druhého dne a hned jak přijdu z práce peláším se svou tři roky starou fotkou k Ferdovy porovnat je na počítači.Je to neuvěřitelné ale podle pěti nezaměnitelných znaků je to opravdu on „Železná huba“.Je to zvláštní pocit ale když sem ho před lety pouštěl , netušil sem že ho ještě někdy uvidím.Kapra naštěstí chytili hoši vyznávající Chyť a pusť a před vrácením do vody ho poznačili na horní ploutvi kouskem šňůrky,co kdyby.

Uběhl týden a mi opět trávíme víkend u vody na našem oblíbeném místě.Všechny naše debaty sklouzávají k jedinému tématu „šestnáct a půl kila“ jaká je to náhoda chytit znovu takovou rybu na víc než dvěstě hektarové vodě.Jeho přírůstek pět a půl kila za tři roky nás velice překvapil,jenže dávky vysokoprotejinových škeblí udělaly své!!
Blíží se večer , za světla ještě přehodíme a už si vychutnáváme doušky skvělé kávy kterou, umí udělat jen Ferda.
Je 20.května jedenáct hodin v noci když se začne pomalu rozjíždět Ferdův baitruner, v momentě přisekává a velká síla mu rovná ruce .Rychle doladit brzdu a pak už je to jen kdo z koho.Zdolávání za tmy je  ještě napínavější ,a do poslední chvíle nevíme jak to dopadne.Stojím skoro po pás ve vodě v ruce podběrák,louče baterek protínají hladinu a už ho vidím „Ferdo to bude osobák“.O minutu později je všechno jasné je to znovu „ON“.Šňůrka na hřbetní ploutvi mluví za vše.Po týdnu se opět můžeme kochat nádherným šupináčem.Takže potřetí  84cm a šestnáct a půl kila.V tom  vidíme krásu kaprařiny metodou „Chyť a pusť“,již třetí šťastný z krásného úlovku.Kapr jde samozřejmě spět do vody,a mi doufáme že ho ještě někdy uvidíme.
O devět dní později mám dovolenou.Od rána jsem u vody sám,a jen těžko snáším pekelné vedro.Ryby vůbec neberou a já přemýšlím jak na ně,několikrát se nám vyplatilo přehodit krmné místo o nějakých 30 metrů , kde je asi o metr větší hloubka.Přebíjím jeden prut pro daleký nához,vlasec o průměru 0.22 je nutností,ořezávám boilí na co nejmenší nudličku kvůli odporu vzduchu,nához sedl a sotva dopnu vlasec přijíždí Ferda.Jsem rád že mě může chvíli  vystřídat a já si můžu zajet domů pro jídlo a novou dávku boilí.Než odjedu upozorním ho aby určitě nestahoval tu „dálkovou“.
Nejsem doma ani patnáct minut když mi zazvoní telefon,volá Mirek,a že prý se děje u vody něco divného.“Volal jsem Ferdovy , chtěl jsem se ho zeptat jak se daří,ale představ si telefon zvedl nějaký cizí člověk , který mi řekl že náš kamarád nemůže k telefonu protože jezdí na lehátku po jezeře“.Jelikož znám Ferdovu náturu , kdy jeho největší sportovní výkon je otočení klíčku v zapalování jeho automobilu,je nad slunce jasné , že se děje něco divného.
Neváhám ani vteřinu sedám na mopeda a ujíždím zpět k vodě.
Po příjezdu na místo je toto plné přihlížejících rybářů ,a jeden z nich mi chvatně vysvětluje že  Ferdovy zabrala ryba kterou nemohl dobrzdit ze břehu .S tenkým vlascem se raději rozhodl skočit na lehátko ,a nechal se vytáhnout dál na vodu , v naději že se ryba unaví.
Už ho vidím , v dálce pádluje kraulem zpět ke břehu,podběrák pod sebou ,“Má tam něco?“.
Po dlouhé době přistává , a mi mu jdeme pomoci s jeho těžkým nákladem.Po více jak dvouhodinovém souboji je na něm vidět že toho má opravdu dost.Vyprošťujeme kapra z podběráku, a je to zase „ON“.
Na Ferdově unavené tváři je vidět šťastný úsměv ,vždyť zdolat z lehátka takovou rybu a ještě s vlascem na který zde většina rybářů nechytá ani plotice je obrovský výkon , a zážitek na do smrti nezapomene.

Co dodat závěrem.Snad jen že v roce 2003 na jaře chytil  „Železnou hubu“ dvanáctiletý syn našeho kamaráda.Naměřili mu osmdesát osm centimetrů a neuvěřitelných osmnáct kilo.Naštěstí i tento klučina daroval tomuto tvorovi život,a mi všichni  máme šanci, přidat k tomuto příběhu pokračování.

                                                                 Vladimír Studnička